Jiné duchovní směry :: Duchovní boj

Úvod a cíl projektu > Přístupové cesty zlého ducha > Jiné duchovní směry

Jako křesťané věříme, že Bůh se dal lidem poznat ve svém Synu Ježíši Kristu z Nazareta (Žd 1,1) tím nejplnějším možným způsobem (Mt 11,27), a to proto, aby nás zachránil (Jan 3,16). Vyznáváme, že v nikom jiném není spásy (Flp 2,9-11; Sk 4,11-12). Nepovažujeme sami sebe za lepší než jsou jiní lidé, jen věříme, že jsem nalezli tu nejkratší cestu k Bohu, a že Boží sebezjevení v Kristu Ježíši je konečné a definitivní, ke kterému již nelze nic přidat. A jsme šťastní, že patříme k těm, kterým se dostalo Boží milosti toto Boží sebezjevení vírou přijmout (1J 4,14).

Vyjadřuje to i Katechismus:
Pro křesťana je víra v Boha neoddělitelně spojena s vírou v toho, kterého Bůh poslal, v jeho milovaného Syna, v němž se mu zalíbilo a o němž nám Bůh řekl, abychom ho poslouchali. Sám Pán řekl svým učedníkům: „Věřte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1). Můžeme věřit v Ježíše Krista, protože on sám je Bůh, Slovo, které se stalo tělem: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1,18). Protože „viděl Otce“ (Jan 6,46), jen on ho zná a může ho zjevit. KKC 151

Jiná náboženství chápeme jako snahy člověka během staletí poznat Boha a přiblížit se Mu. Obnovený postoj katolické církve k nekřesťanským náboženstvím byl vyjádřen v deklaraci II.Vatikánského koncilu Nostra aetate z 28.10.1965:
Od pradávna až dodnes nalézáme u různých národů jakési vnímání tajemné moci, která je přítomna v běhu věcí a v událostech lidského života, někdy i uznání nejvyššího Božství nebo i Otce. Toto vnímání a uznání proniká jejich život hlubokým náboženským smyslem. Avšak ta náboženství, která jsou spjata s pokročilou kulturou, snaží se odpovědět na tyto otázky propracovanějšími pojmy a kultivovanějším jazykem. Tak v hinduismu zkoumají lidé božské tajemství a vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou. Buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení. Takto se i ostatní náboženství, rozšířená po celém světě, snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky a životní pravidla i posvátné obřady.
Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (4)((4/Srov. 2 Kor 5,18-19.))
Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě. Nostra aetate čl.2

Podobně mluví i koncilní encyklika o církvi Lumen gentium:

Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu. (18)((18/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 8, a. 3, ad. 1.)) Patří sem na prvém místě národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla (srov. Řím 9,4-5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům: vždyť Bůh nelituje, že něco daroval, ani že někoho povolal (srov. Řím 11,28-29). Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit. Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. (19)((19/Srov. list Kongregace sv. oficia arcibiskupu bostonskému: Denz. 3869-72.)) Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za přípravu na evangelium, (20)((20/Srov. Eusebius Caesar., Praeparatio Evangelica 1, 1: PG 21, 28AB.)) za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život. Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli (srov. Řím 1,21 a 25), anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas meznímu zoufalství. Proto církev stále horlivěji podporuje misijní činnost k slávě Boží a k spáse těchto lidí. Má přitom na paměti příkaz Pána, jenž řekl: „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15). Lumen gentium čl.16

Jinými snahami hledat cestu k Bohu tedy nepohrdáme, nicméně nemůžeme zapírat své pověření - hlásat Krista jako vrchol Božího zjevení. Z těchto důvodů jsme také přesvědčeni, že vracet se z této Kristocentrické cesty k Bohu, je vždy na škodu, a znamená to minimálně nedostatečné pochopení toho, co jsem od Boha v Ježíši Kristu dostali („Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal“ Jan 5,23). Jiné duchovní cesty k Bohu chápeme tedy jako přípravu na setkání s Kristem pro ty, kterým se poznání Krista ještě nedostalo.
Křesťan se tedy může otevřít působení zlého ducha tím, že odsune Krista Ježíše na druhou kolej, a začne hledat duchovní hloubky a cesty k Bohu v nekřesťanských náboženstvích. Potvrzují to zkušenosti těchto křesťanů, a také exorcistů, kteří jim z toho pomáhali. Proto sem také patří varování před těmito experimenty.

JÓGA

Ze svědectví znalců východních náboženství, a také různých "mistrů" a "guruů" vyplývá, že "Východ" nikdy neodděluje svou víru a filosofii od života. Vše v běžném životě je ovlivněno náboženstvím nebo je mu přímo podřízeno. Například cvičení JÓGY bylo vytvořeno na prvním místě k meditaci, lepšímu soustředění na vlastní nitro, a ke snaze proniknout hlouběji do duchovních stavů. Jistě dnes máme celou řadu jiných cvičebních metod k uvolnění a relaxaci, které však ssebou nenesou nebezpečí odklonu od křesťanství.

Ve svém prohlášení vysvětlují také biskupové syrsko-malabarského ritu působícího v Indii, proč je jóga nekompatibilní s křesťanstvím. V této své "nótě" varují před rizikem, že se „tělesné cvičení stane samoúčelnou idolatrií, když je prožitek, který z nich plyne, přičítán působení Ducha svatého“.

Osobní svědectví o své cestě jogínstvím vypráví průkopníci jógy v Československu manželé Jírovi - v přednášce Jóga a křesťanství. Text na stejné téma z jejich pera je zde.

Indičtí biskupové publikovali nótu o neslučitelnosti jógy s křesťanstvím

"...já jsem měl mnoho případů exorcismu u lidí, kteří v minulosti intenzivně praktikovali jógu, karate apod." P.Elias Vella OFM Conv. - Démony vyhánějte - s.18

Jako odpověď na otázku se k józe vyjádřil v roce 2013 i P.Vojtěch Kodet,OCarm.

BOJOVÁ UMĚNÍ

Podobně jako s jógou je to často i s bojovými uměními - řada z nich je prodchnuta východní filosofií a spiritualitou, zvláště budhismem. Staví také často na principech taoismu, zenu, principech polarity světa (Jin - Jang), znameních čínského zvěrokruhu, "životní síly" (čchi) nebo na energetických bodech (čakry) či drahách (meridiány) - především asijská bojová umění. Není vůbec špatné cvičit své tělo nebo se učit umění obrany v případě napadení. Nicméně je třeba počítat s tím, že duchovní prostředí, ze kterého často bojová umění vyrůstají, ovlivňuje zároveň duchovní rovinu člověka. Nedá se přesně určit, komu to škodí více či méně, kam až zajít a kam ne (pokud už však "bojovník" pravidelně medituje či opakuje mantry, jasně už kráčí duchovní cestou). Jen jen třeba vědět, že zde reálná možnost duchovního vlivu existuje. Osobně znám člověka, který přestal závodně cvičit karate ve chvíli, kdy vykryl velmi zdrcující úder, všichni mu blahopřáli a divili se, jak to mohl zvládnout, ale on sám z toho byl velmi rozčarován. Později to popisoval: "...viděl jsem ten úder rozfázovaný... A tehdy jsem pochopil, že jde o něco víc, než jen o sport..."

Své svědectví týkající se bojového sportu vydává bývalý mistr bojových umění Graziano Marianelli ve své knize Mistr Kung-fu na lopatkách (KNA 2014). Mezi jiným popisuje i jedno ze svých prozření, kterého se mu dostalo při rozhovoru se spolubydlícím v hotelu na jedné křesťanské akci. Tehdy pochopil, jak moc ho bojové umění ovlivnilo:

Poslední noc jsme dlouho nešli spát, a tak jsme mluvili o našem obrácení. Pochlubil jsem se mu, že ovládám mnoho způsobů, jak zabít člověka holýma rukama nebo s nástroji, které jsou zrovna po ruce. Na jeho tváři se objevil údiv smíšený s bolestí. Úsměv zmizel a on se nevěřícně zeptal: "A to bys opravdu dokázal?" Ta věta, nebo spíš způsob, jakým byla vyslovena, mi bolestně zněla v hlavě a v srdci ještě mnoho měsíců poté. Pokaždé, když si na to vzpomenu, musím s hrůzou připustit, že by pro mě bylo opravdu velmi snadné někoho zabít. Nikdy jsem to neudělal, ale co kdybych někdy ztratil kontrolu? Můj život byl prosáklý násilím. Pracoval jsem na sobě, abych se stal smrtonosnou zbraní; myslel jsem jen na to. Stačilo, aby se na mě někdo obořil a přes klidný zevnějšek se ve mně vařila krev. V duchu jsem si ho rozkouskoval a určil na jeho těle cíle k bolestivému zasažení a likvidaci jeho životně důležitých funkcí. (s.38-39)

Jiné duchovní směry

Štítky